Pokud posloucháte reagge (já ano), dříve či později určitě narazíte na nějakou tu skladbu o Africe. O jejích krásách a o nutnosti návratu zpět - o repatriaci. Vlastně pokud byste opravdu chtěli, mohli by jste poslouchat reggae písně o Africe v jednom kuse po celé dny. Pravděpodobně se nad takovými texty ničemu nepodivíte: je to přece pochopitelný nářek člověka s velmi pohnutým historickým osudem. Člověka násilím vytrženého ze svého domova, zavlečeného tisíce kilometrů daleko, vystaveného novému nehostinému prostředí a neméně krutému zacházení.
Ještě pravděpodobněji to pak celé vnímáte vlastně jen jako symboliku. Volání po kořenech a původní kultuře, což je samo o sobě jistě chvályhodné a říkate si, že o skutečný návrat vlastně nejde (možná si neříkáte vůbec nic, a to je fééér). Nevím nakolik tušíte, z jak moc reálné představy tato, dle mého názoru dezinterpretace, vzniká. Vězte však, že od samého začátku myšlenky repatriace nešlo o nějaký symbolický sen a mýtus, ale o skutečný fyzický návrat! A zcela jistě byste našli i dnes dost lidí v Karibiku, kteří jsou přesvědčeni, že návrat do Afriky je jedním, ne-li jediným řešením na jejich situaci. Nic nehledě na to, jaká situace v Africe panuje.
Možná vás pak napadne: nakolik jsou slova o návratu podepřena činy? A další, z pohledu zastánce repatriace, možná rouhačská otázka: Je opravdu reálné, aby se všichni potomci bývalých otroků vrátili do Afriky? A kam? A jsou na ně současní afričané zvědaví a připravení?
Zároveň bych pak přidal ještě jeden svůj osobní pocit. A sice to, že samotní jamajčané si občas nechtěně protiřečí. Na jedné straně si neustále připomínají, že všichni pochází z Afriky. Na straně druhé se neustále ujišťují a posilují svoji společnou identitu omýláním postoje typu "We are Jamaicans", nejlepší v celé západní Karíbii. Který se, dle mého názoru, mezi obyvateli ostrova poprvé masivněji rozšířil v roce 1962, kdy Jamajka získala nezávislost.
Tehdy se začala silněji vytvářet, mohu snad napsat, společná jamajská národní identita. Podtržena čerstvě rodícím se hudebním stylem ska, který společně s nově nabytou svobodou vytvořil základ, se kterým se mohli ztotožnit téměř všichni obyvatelé ostrova. Takže dnes můžeme potkat Jamajčany hrdé na svou Jamajku, nikdy nezapomínající, že jejich domov je vlastně někde jinde!
Dobrým příkladem toho mohou být dvě skladby od Johnny Clarkea. První "African Roots" zjednodušeně o tom, že vyrostl v ghettu, ale v žilách mu koluje africká krev. Druhá "Roots Natty Congo", kde zpívá o předcích z Afriky, podotýká však, že každý je "afričan", ale narozen na Jamajce, v Kanadě, Americe. Zároveň ve skladbě vyjadřuje údiv nad tím, jak se někteří bratři, narození již mimo africkou pravlast, chovají jako kdyby se narodili v Africe. (Že by kritika do vlastních řad?)
Jelikož jsem bledá tvář, debata, jež by výše uvedené otázky mohly vyvolat, je pro mne leda akademické téma. A vlastně je zbytečné se na mém místě, v mé kůži, snažit dobrat odpovědí. Hlavně jsem potřeboval napsat úvod a těmto pár myšlenkám, jsem se za ta léta v duchu neubránil.
O to větší mám radost, že si podobné otázky položil někdo mnohem povolanější. Adjua Dubb je promotérka, obhájkyně a novinářka píšící o reggae. V nedávné době se rozhodla pro návrat do Gambie. Pro server Jahworks napsala článek "Repatriace a Reggae, mýtus nebo skutečnost?", který jsem s dovolením přeložil.
Kryshpeen
"If its alright, I’m gonna get there, if its alright, you know I’m gonna stay there, 1999, I got to get there-- going back to Africa, cause I’m black, going back to Africa, and it’s a fact." – Alton Ellis 1969.
"Thank Jah I’m on the right track, thank Jah I’m on the right track, repatriation is a must, repatriation is a must." --Audley Rollins 1970.
Nespočetně reggae umělců zpívalo někdy ve své kariéře o návratu - repatriaci do Afriky. Toto téma můžeme vlastně označit za tradiční již od Nyabinghi, přes rocksteady až po současný dancehall. Ale kolik z nich se do Afriky vydalo?
Otázkou zůstává: který z těchto umělců tam opravdu byl? Strávil tam nějaký čas? A co pro Afriku udělal? Má neustálé opěvování Afriky nějaký skutečný význam pro Afriku samotnou?
Vždy když se v reggae hovoří o Africe, tak je zahalena do nostalgického oparu prodchnutého romantismem. Odkazuje se na ni jako na Zion, Svatou Zem, pravlast, Eden, Lví Doupě, Zaslíbenou Zemi. Bob Marley, Burning Spear, Horace Andy, Johnny Clarke, Buju Banton a zástupy dalších Afriku opěvují chvalozpěvy. Otázkou zůstává: který z těchto umělců tam opravdu byl? Strávil tam nějaký čas? A co pro Afriku udělal? Má neustálé opěvování Afriky nějaký skutečný význam pro Afriku samotnou?
Jistě, král reggae Bob Marley byl zřejmě první reggae zpěvák, který na kontinentě vystupoval. Ale on udělal mnohem víc. Zanechal za sebou nesmazatelnou stopu a jeho přítomnost zvedla vlnu obrovského zájmu o reggae, která se šířila po celém kontinentě. V roce 1980 koncertoval Marley v Gabonu a Zimbabwe a zcela bezpochyby byl jedním z hlavních zástanců repatriace. Díky němu se reggae v Africe stalo fenomenální silou. Od té doby si i jiní umělci z Jamajky našli cestu do Afriky, i když je snadno spočítáme. S jistotou mohu říci, že tam byl Luciano, Norris Man, Culture, Ijahman Levi. Drtivá většina zpěváků v Africe nikdy nebyla svou hudbu podpořit.
"Africa unite, cause the children want to go home yeah, Africa Unite, cause we’re moving right out of Babylon going home to our father’s land." --Bob Marley
Rastafariáni z tohoto postoje učinili základní kámen svojí víry a osudové proroctví.
Je určitě důležité, jak zpěváci reflektují historický vývoj, obchod s otroky, popisují Afriku jako zemi zaslíbenou a svým posluchačům stále opakují, že "návrat je nutnost" ("repatriation is a must"). Rastafariáni z tohoto postoje učinili základní kámen svojí víry a osudové proroctví. Někteří z nich se tam díky své osobní oddanosti vydali. Usadili se v různých částech Afriky - v Ghaně, ve městě Shashamane v Etiopii (Roku 1963 věnoval Haile Selassie 500 ha půdy v této oblasti rastafariánům, kteří by se chtěli vrátit, o jedenáct let později byl sesazen vzbouřenci, které vedl Mengistu Haile Mariam. Po tomto převratu byla půda kromě 11 hektarů zkonfiskována. pozn.překl.). Tuto cestu z nich však podnikl velmi malý počet.
Další otázka je nabíledni: Jak moc vážně to všichni ti zpěváci doopravdy myslí? A jak to vlastně myslí jejich posluchači, kteří věří v Marcuse Garveyho, v "červenou, zlatou a zelenou", kteří věří v Black Star Liner (Black Star Liner - název společnosti zajišťující pravidelný lodní spoj, zpět do Afriky, společnost založil Marcus Garvey - pozn.překl.)? Kdy se tento mytický obraz protne s realitou, tudíž extrémně náročnou cestou zpět do Afriky? Pro většinu z nás nikdy! Pro většinu z nás, kteří prostě milujeme tuto hudbu, je to pouze píseň nebo skvělý pocit.
"They going to give me a one-a-way ticket, going back to Africa to live it, in a Babylon I suffer like dog, waan go back a mi yard." -- Luciano
Když si poslechnete Lucianův úvodní verš jeho současné zprávy o repatriaci z jedné z jeho nejznámějších písní, znamená pro vás ten text něco konkrétního, nebo je to jen píseň? Ptám se znova, protože už jsem unavená z poslouchání všech těch umělců, co mají plnou pusu řečí o matičce Africe, ale sami nevydají žádné peníze na to, o čem neustále mluví. Je jednoduché popsat papír perem a nahrát skladbu o Africe, ale když pak nahrávka spatří světlo světa, kdo si tam domlouvá turné, kdo propaguje v Africe svoji hudbu, kdo tam vytváří pevné základy? Celá Afrika je jeden obrovský volný trh konzumující hudbu, ale velmi vzácně tam lidé mohou své oblíbené umělce nejen slyšet, ale i vidět.
Při mé návštěvě Gambie minulého roku, jsem mluvila s mladým mužem o tom, kteří reggae zpěváci v této zemi vystupovali. Řekl, že dva - Gentleman a Luciano a přitom touto malou zemí na břehu Atlantského oceánu pulsuje reggae dnem a nocí. To samé platí o mnoha dalších místech. Reggae hudba zaplavuje ulice, ale těžko byste hledali někoho, kdo by tento trend zosobňoval a podpořil svojí přítomností. Zeptala jsem se toho mladíka, co si myslí o tom, kdyby se všichni rozhodli pro návrat do Afriky, když se o něm v tolika písních zpívá. Zasmál se a odpověděl: "Ale oni o tom jen zpívají, doopravdy to neznají, a navíc, kdyby se všichni rozhodli vrátit, co by tu dělali?" Říkala jsem si, že to trefil. Zatímco návrat do Afriky je něco o čem můžeme neustále zpívat, samotné provedení této cesty vyžaduje plánování a poctivou přípravu.
Pro mnoho reggae umělců, pochopitelně, není cesta do Afriky procházka růžovým sadem. Jen samotná návštěva kontinentu klade na člověka nezvyklé nároky. Zpoždění v dopravě, ubytování a odlišné zvyky dohromady vytváří bariéru, kterou chce překonávat málokterý reggae zpěvák. Hrát v Africe není tak snadné jako v Evropě nebo Americe. Na cestu do Afriky potřebujete detailní program a vše si dobře promyslet. Ale protože stále vidím, jak reggae umělci rok co rok, míří do Evropy a Ameriky, musím se znovu ptát, dovolávají se Afriky právem a je to k něčemu dobré?
Kdo tedy bude tím "spasitelem", který probádá nová místa, zjednoduší tak příchod ostatním a přiměje je k zařazení afrického kontinentu na seznam koncertních lokalit. Netřeba říkat, že žena "Krále reggae", Rita Marleyová tak již učinila. Ať ji milujete nebo ne, tato žena uchovala něco z podstaty toho, o co se Bob Marley snažil během svých pozemských let. Rita Marley skutečně použila peníze na to, o čem mluví. Roku 2005 produkovala koncert v Addis Abebě, který navštívilo přes 400 tisíc lidí a v roce 2006 koncert ve městě Accra v Ghaně. Toto byly největší reggae koncerty, které se v těchto zemích kdy uskutečnili a podle všeho měly úspěch. Mísení rozličných afrických hudebních tradic s jamajským reggae je jen přirozeným vývojem, jehož čas nadešel.
"Africa is the black man’s home, Africa where we come from, free the African people, free the African continent." -- Sugar Minott
A co tedy tyto písně znamenají pro mne osobně? No já se už rozhodla pro návrat. Po těch mnoha letech poslechu reggae by se dalo říct, že jsem k tomu byla naprogramována. Protože, když si zpívám ty krásné skladby, co tak krásně obelhávají mé srdce, jediný způsob, jak se s nimi více ztotožnit, je vyslyšet jejich volání, protože je to upřímné. Tento měsíc dohodl koncert v Gambii Beres Hammond na květen 2006, stejně jako Buju Banton. To je vskutku velmi vzrušující událost v životě obyvatel Gambie. Věřím, že po jejich příkladu zamíří do Afriky další umělci, protože budou vítáni s otevřenou náručí.
"Hello Mama Africa, how are you? I’m feeling fine and I hope you’re fine too. I hope you hear these words, your grays turn blue." -- Garnett Silk
autor: Adjua Dubb (5/19/2006) www.jahworks.org
volně přeložil General Kryshpeen
Převzato z anglického originálu "Repatriation and Reggae, Myth or Reality?" ze serveru www.jahworks.org.
