Romeo: Ne. To byla taková kabaretní kapela. Vystupovali jsme v kabaretních show, hotelech. Vydrželi jsme spolu asi dva roky. Rytmiku tvořili bratři Carlton a Aston Barrettovi. Dále tam byl Glen Adams, Alva "Reggie" Lewis. Lloyd Charmers se připojil později. Hráli jsme spolu asi dva roky a kapela válela.
Ne, vůbec. To bylo až po mně, myslím, že to vydala Sonia Pottinger.
Ok. Cože jsi kapelu opustil? Bylo to kvůli neshodám s ostatními členy, nebo si chtěl vystupovat sólo?Bylo to kvůli neshodám v kapele. Víte, jak to v kapele chodí. Většinou jeden člověk aranžuje skladby a druhý s ním nesouhlasí. Nakonec se nikam nedostanou. Oni neměli žádné nápady, já ano. Já to aranžoval, ale oni chtěli stále něco jiného. Tak jsem to nevydržel a začal si to dělat po svém.
Jaký si tehdy měl pocit? Neptal jsi se sám sebe: "Měl bych to zkusit s jinou kapelou nebo sám?"No tohle pro mne nebylo žádné těžké rozhodování, tehdy...
Byl v kapele příliš velký tlak?Ano velký tlak. Já jsem byl v té době trochu sobec, šlo hlavně o mě, víte? Bylo to hlavně o mně a o tom, že chci ve svém životě něčeho dosáhnout. Nechtěl jsem, aby mi v tom někdo bránil. To byl můj přístup.
Ale jaká byla tehdy situace obecně, hovoříme o roce 1968, Desmond Dekker stoupal vzhůru. Čekal bych, že mnoho z vás se ohlíželo koutkem oka po možnosti prorazit za mořem.Takové ambice jsem nikdy neměl a sebe jsme tak nevnímal. Viděl jsem se někde ve slušném jamajském průměru. Ale pak jsem prorazil a začala revoluce v mojí kariéře.
Ale já slyšel, že jsi byl v podstatě přinucen nazpívat skladbu "Wet Dream".No ano. Napsal jsem text. Ale v té době jsem se nechtěl hudebně ubírat tímto směrem. Chtěl jsem zpívat o lásce jinak, ne jen o sexu. Takže jsem měl ten nápad, ale sám jsem ho nechtěl realizovat. Zmínil jsem se o tom Bunny Leemu a on měl několik svých nápadů. Řekl mi, že chce abych to zpíval já. Já jsem nepatřil do jeho party a opravdu jsem to nechtěl zpívat. On však řekl, "No pokud nechceš, tak tady nemáš co dělat." Nemyslel to tak vážně, spíš jako doporučení. Tak jsem řekl, "V pořádku, jestli to stojí takhle, udělám to." Se zapřením jsem to nahrál a nakonec to byla jediná píseň z tehdejšího nahrávání, která získala mezinárodní ohlas.
Hlavně asi kvůli textu ne? Byla ta skladba předzvěstí toho, s čím přišel trochu později Lloyd Charmers nebo vznikla až potom? On měl tou dobou vystoupení s názvem Lloydie & The Lowbites, pamatuješ?Ano, to bylo hned po mně. Protože co se nestalo? V Anglii byla taková zkostnatělá společnost, velmi dbající na morálku. Nemravnost byla "zamčená v komoře". Takže, když se tam objevila moje píseň, hned se jí chytli skinheadi. Chápej, chytli se jí, protože ve společnosti, kde si nemohl říct ani "sakra", najednou někdo vykládal o mokrém snu. Víš co myslím? (smích). Jednou ji pustili v rádiu na BBC. Nějací jamajčané, kteří ji slyšeli, zavolali do vysílání a protestovali proti jejímu sprostému textu. Dosáhli tak zákazu skladby, což jen znásobilo její ohlas. V Britských žebříčcích se udržela dvacet šest týdnů a vyšplhala se i na druhou pozici. Bojovala o první místo, ale to jí přebrali Beatles s písní "Get Back (To Where You Belonged)" ("Vrať se tam, kam patříš", pozn.př.). (smích)
Aha, takže ty jsi nakonec soutěžil s Beatles, tak to je něco!Jo.
Čili v dokonale fungujícím světě, bys tím býval vydělal i slušné peníze. Byla nějaká odměna?Ne, žádná finanční odměna nebyla. Ale nastartovalo to moji sólovou kariéru a dalo mi to možnost vystupovat v té době v Anglii. Trvalo to velmi dlouho, než jsem zavadil o nějaké poplatky za autorská práva. Ale tehdy byla ta skladba v Anglii velký hit.
Než na to zapomenu, jaké bylo tvoje setkání s Bunnym Lee? Znali jste se z dřívějška?Já znal Bunnyho dřív než se stal producentem. Vlastně první jeho nahrávání... to jsem zavinil já.
On tehdy nebyl zavedený na scéně?Já byl v tomhle oboru dlouho před příchodem Bunnyho. Bunny Lee byl recepční v opravně aut v Kingstonu. A protože měl rád špatnosti, dělal vyhazovače u Dukea Reida. Pro Dukea dělal také stejnou práci jako já pro Kena Lacka. Před tím, než začal sám podnikat, nosil ukázky skladeb do obchodů s deskami.
Říkal jsi mi o něm, že to byl člověk, který musel slyšet svoje nahrávky na tancovačkách za každou cenu. To chceš říct, že nutil selektory, aby je hráli?Jo nutil je hrát jeho skladby. Jinak je zmlátil nebo na ně namířil pistoli, bylo-li to nutné. Jen aby pustili jeho produkci.
Takže běžná praxe producentů o dekádu později byla normální už v šedesátých letech?Jo to bylo v letech 1966-70. Tehdy to začalo. Rádio změnilo výběr poplatků, což bylo proti pravidlům a regulacím. Tehdy byl na jamajském rádiu jeden prominentní DJ a Bunny Lee zařídil, že přišel o práci. Dal mu šek za to, že bude hrát jeho skladby. A pak ten šek ukázal kontrole z rádia a ten chlápek dostal padáka.
No to se asi moc neví. Ale mělo by.To byli začátky. Úplné začátky.
A všechno bylo ještě v plenkách.Ano, každý byl nováček. Nevěděli jsme nic o copyrightu nebo autorských právech. Nic takového.
V časech Emotions po Maxe Romea používali moje jméno na nahrávkách, se kterými jsme neměl nic společného. V jednu chvíli to došlo tak daleko, že když jsem nahrával pro jednoho producenta, ostatní se báli se mnou něco nahrát. Použil jsem jméno ("Trevor Lambert") pro nahrávku Joe Gibbse "Bald Head Teacher" (Max též zpíval pod dalšími pseudonymy např. "Ben Rude Dick", "Rasta Pickney" a "Murt, Turt & Purt"), protože Joe Gibbs měl tehdy velký spor s Bunnym.
Ve zkratce?No nechtěl, aby se vědělo, že pro něj nahrávám. První nahrávka byla "Bald Head Teacher", tu podepsal "Joe Lambert" a já nesouhlasil. Pro zbytek skladeb použil moje jméno. První se jmenovala "Cock Fight" a druhá "Deacon's Wife".
Kdy jsi nahrával u Joe Gibbse?Začátkem sedmdesátých let, 1970/71.
Nevzešlo z toho nic významného?Ale ano, byly to známé skladby v Karibiku, Kanadě, v New Yorku a okolí.
Jaký je příběh jména "Max Romeo"?To bylo díky mému chování k dívkám a kvůli tomu jak s nimi mluvím, aspoň v té době. No a jak už jsem říkal Bunnyho jsem znal už od klukovských let, dlouho před hraním hudby.
V Greenwich Townu.Ano tehdy jsme žil v Greenwich Townu. Táhlo mi na dvacet, když jsem ho poznal. A tam mi vždycky říkali "Romeo", protože jsem holkám říkal hezké věci a tak. A pak jsem uvažoval:"Dobrá jmenuji se Max Smith," to je moje pravé jméno. Tak jsem použil křestní Max, což může být zkratka pro "maximum" a Romeo je z Romea a Julie, kteří jsou symbolem lásky. Tudíž to znamená "Maximum Love For Jah", chápeš.
Na přelomu 60. a 70.let jsi se hodně stýkal s Bunnym Lee. Ve kterých studiích jste spolu nahrávali? Federal nebo nově přestavěném Randy's? Někdy tou dobou skončila rekonstrukce studia Randy's a vše nabíralo na obrátkách. Tak v roce 1969?Jo, okolo roku 1968 už Randy's fungovalo. My jsme hlavně využívali WIRL - West Indies Records Limited, které se dnes jmenuje Dynamic Sounds. Vlastně jsme využívali i Federal Recording Studio a Randy's, dokud si Bunny Lee nezařídil vlastní. To vzniklo ze studia Joe Gibbse. Joe Gibbs postavil studio, Bunny Lee ho od něj koupil a Joe Gibbs si postavil jiné.
Ještě jednou k tomu pozdvižení okolo skladby "Wet Dream", ty jsi prý současně se skladbou vyrukoval z historkou o tom, že text písně je vlastně o děravé střeše, kterou zatéká. Je to pravda, nebo to vzniklo z řečí až později?Nikdo na to neskočil, protože každý dobře věděl o čem "Wet Dream" (Mokrý Sen) byl. Musel jsem vypustit nějakou historku, aby to vypadalo trochu lépe. Rodiče dětí byli pobouřeni, že vystavuji jejich potomky takovému rouhačství, tak jsem se to snažil nějak napravit. Stejně tomu nevěřili.
O tom nepochybuji. Ale tebe to nezastavilo. I přes následky jsi nazpíval "Mini Skirt Version", "Wine Her Goosie", "Pussy Watchman" a "Big Twenty", i když ty už neměli takový dopad jako jejich předchůdkyně.Ano, to byly průvodní jevy tehdejší doby, pokračování ve stejném duchu. Jenže potom jsem si začal klást otázky. Jak například vysvětlím tyto texty svým dětem? Je mi to velmi trapné, když po mně moje děti chtějí vědět o čem tyhle skladby "Wine Her Goosie" nebo "Pussy Watchman" jsou. Proto jsem se rozhodl ke změně. Přijal jsem víru Rastů. A začal jsem čerpat z Bible.
Rád bych se tě nyní zeptal na tvé první turné. Vzpomeneš si na něco z turné v Anglii v roce 1969? To byl pěkně dlouhý výlet napříč celou Británií že?No vystupoval jsem na malých i velkých místech. Jedno z největších byla Arena ve Wembley.
Ano, tam se tehdy konal velký Karibský festival.Jo a tam jsem vystupoval. Byl tam taky Johnny Nash, Peercy Sledge...
Bob & Marcia.Bob & Marcia, Desmond Dekker a pár dalších. To bylo největší vystoupení, kterého jsem se tehdy zúčastnil. Hrál jsem ve všech velkých sálech v Londýně. Royal Albert Hall, Lyceum Ballroom, Roaring Twenties, prostě ve všech. Jmenuj kterýkoliv. Dingwalls, tam jsem byl taky. Hrál jsem ve většině ne-li všech menších městech po celé Anglii.
Mimochodem kdo organizoval ten festival? To byl určitě jeden z prvních, ne-li zcela první, podnik tohoto druhu, který představil reggae na Evropském kontinentu. Slyšel jsem, že v tom hrál roli Junior Lincoln (později měl na starost produkci Studia One v Anglii, kterou vydával pod labelem Bamboo/Banana).Myslím, že to byl Junior Lincoln a pár dalších.
Jak velká byla návštěvnost této akce?Myslím okolo 150 tisíc návštěvníků. To místo bylo úplně přeplněné, měli tam vnitřní televizní okruh na kterém to vysílali těm, kteří se nedostali dovnitř.
Myslím že celý festival natočil Horace Ove, ale nejsem si jist, jestli to nebylo o rok později.Na to si nevzpomínám.
A jak to využila média, bylo to nějak zařízeno? Tobě v té době vyšlo v Británii album "A Dream" u labelu Pama, takže jsi ho mohl tímto podpořit.Publiku se líbilo, dětem se líbilo. Jak jsem už říkal, měl jsem podporu u skinheadů a ti měli ve zvyku přijít na party a říci si o mou skladbu. Když ji nezahráli, tak to tam rozmlátili a bylo po zábavě! To donutilo mnoho lidí si mou nahrávku pořídit. Jo skinheadi to album hodně podpořili. Musím jim za to poděkovat.
článek převzat z www.reggae-vibes.com
autor: Peter I
volně přeložil: Kryshpeen
